Střelnice

-

Seděl na kameni na okraji střelnice a čekal. A čekal. A čekal. Byl domluvený s jednou tábornicí na trénink. Ach, sladká Eleanor. Jak rád on do ní rýpal. A ona si to samozřejmě zaloužila. Nemě ji rád -ostatně jako žádného taborníka tady-, pořád se ho snažila štvát a prudila ho už jen svou přítomností -také stejný atribut u všech táborníků- a taky plýtvala jeho časem. A to pro něj jakožto pro syna boha času bylo neodpustitelné. Hlavně, když by se dalo v přeneseném významu říci, že pýtvá jím samým. Prostě hrůza. Ale pravdou bylo, že on taky nebyl zrovna andílek... Dejme tomu, že schválně přišel dřív, než bylo domluveno, aby ji mohl buzerovat a využil to jako omluvu, proč jí dát pořádně zabrat. Prostě jeden z nejmilejších instruktorů z táboře. Dokonce i Erick byl milejší a to se ho nováčci bojí, to člověk nepochopí. Ale jemu je to více méně jedno, on je tady, aby ty děcka naučil bojovat a přežít, než většinu z nich vypustí do světa. Nemá to být jejich kámoš a chodit s nima chlastat ke spratkům od Dionýsa -fajn, tohle občas dělá-, prostě je má učit bojovat na blízko, na dálku a docítil toho, aby byli dostatečně rychlý, mrštní a hbití, kdyby museli někdy prchnout, aby si zachránili krky. Možná o něm někdo může proto říct, že je protivný, ale co je na tom? Je jen jeho věc, jestli se bude bratříčkovat s dětma nebo ne. A on tonemá zapotřebí. Ale teď už se začíná nudit. Donesl sem ze zbrojnice dva luky, dva toulce -každý čítající patnáct šípů- a dva opasky se sedmi vrhacími noži, které teď z nudy brousil. Do smluveného příchodu oné otravy krve zbývali dvě minuty a on už brousil poslední nůž. Každý, kdo má rozum, by se mu teď vyhnul obloukem, protože jeho tvrdý vražedný výraz by odradil kohokoli.

Ze srubu vyrazila o patnáct minut dřív než byl smluvený čas s Carterem. Bylo jí jasné, že i kdyby tam byla před smluveným časem, seřve jí. Seřval by jí asi za každé situace, protože si vždycky našel důvod a způsoby, jak jí vytočit? Těch mêl tenhle instruktor nespočet. Cestou na střelnici si ještě stáhla hnědé vlasy do culíku, aby jí nepadaly do obličeje. Při tréninku to bylo vždycky na obtíž. Dojde na střelnici, kde už sedí Carter a brousí nože. Nevypadal zrovna nadšeně, spíš naopak. Všimla si, jak dvě tábornice udělaly velký oblouk, aby nemusely projít kolem něj. Skvěle, to abych se připravila na spoustu rýpavých poznámek. Duševně se obrní a dojde až k němu za překvapených pohledů tábornic. Nejspíš nějací nováčci. "Ahoj, jsi tu brzo." Konstatuje zjevný fakt, protože i ona sama tu je před smluveným časem. "Čím začneme?
Střelbou nebo vrháním nožů?" Zeptá se a jeho zjevnou napruženost, protože omlouvat se mu nehodlá. Její vina to není, že tu dřepí moc brzo a ona přišla včas, takže neměla nejmenší důvod se omlouvat.

Všiml si jí už hodnou chvíli předtím, než k němu došla a pozdravila ho, ale nedal to na sobě znát, protože neměl zapotřebí jí nějakým způsobem vítat nebo tak něco. Místo toho se na ni teď zpruzeně podíval a následně se uchechtl. "Ne, já jsem tu na čas. Za to ty jsi tu pozdě. Měla si přijít půl hodiny..." Změřil si jí od hlavy až k patě, jako by jí neviděl už stokrát a zakroutil zklamaně a kriticky hlavou. ...no, ty možná tak hodinu předem, aby sis všechno nachystala." Zvednul se z kamene, na kterém sedět a začal vyjmenovávat, co všechno měla udělat. "Měla si donést vybavení, zkontrolovat, zda je všechno nabroušené, jestli šípům nechybí hroty nebo že luky nemají žádnou prasklynu, aby neruply, až je natáhneš. Místo toho sem přijdu a ty nikde, takže to bylo na mě, aby trénink vůbec začal včas. Navíc je víkend a vůbec jsem tě trénovat, takže mi pověz, proč ksakru plýtváš mým časem, když to ani nebereš vážně, Eleanor?" Vrhl na ni naštvaný a zároveň i znuděný výraz a ani ji nenechal odpovědět, než jí hodil toulec se šípy, opasek s noži a luk v jedné kupě, aby se jí to hůře chytalo. Potom se na ni prohnaně usměje, když se zeptá čím začnou. "Zlatíčko, u tebe je úplně jedno, čím se začne, protože jsi neschopná na oboje, proto tady jsem o víkendu... Ale, že jsi to ty, připni si opasek, dej si toulec s lukem na záda a potom máš deset koleček kolem střelnice." Usmál se ještě víc a rukou jí pokynul, že může začít, zatímco on sám se opřel o balvan, na kterém prve seděl. Střelnice neměla tak velký obvod, jen asi jako fotbalové hřiště.

Hned jak začal mluvit, bylo jí jasné, že to skončí běháním, posilováním nebo cvičným soubojem, kde by jí zmlátil jako psa, protože by zneužil svojí schopnosti. Nebylo by to fér, věděli to oba, ale on jí vždycky seřval, že je neschopná a nic se nenaučila. Takže ho teď sleduje se zatnutými zuby a z jejích modrošedých očí by jí sršely blesky, kdyby to bylo možné. Kéž by jednou zjistila, že je dcerou Dia, ale to nepřicházelo v úvahu. Jejím rodičem byla bohyně, ne bůh. Bohužel se jaksi nedokopala k tomu se k ní přihlásit. "Jsem neschopná já nebo můj učitel?" Zašeptá si sama pro sebe tichým sičivým hlasem tak, aby to neslyšel. Raději chytí to, co po ní hází. Jasně, hodil jí všechny věci najednou tak, aby se chytaly špatně. Kdyby to hodil někomu jinému, tak by asi nechytil nic. Ona na tohle byla zvyklá, takže všechno chytila, i když s menšími obtížemi. Oči jí nebezpečně zajiskří při oslovení zlatíčko. "Jsi tu o víkendu, protože je to tvoje práce a nejsem neschopná." Pronese, zatímco si dávala toulec s lukem na záda. Pak následovalo připnutí opasku s noži. "Jenom deset?
Nějak si vyměkl, Carty." Pronese a ušklíbne se. Schválně mu řekne zkráceninou jeho jména, kterou nesnáší. Je jí jasné, že za tohle vyfasuje další kolečka navíc a bude ještě víc napružený. Ale říká si o to sám, vždyț nic neprovedla a hned musel začít bÿt nepříjemný a na ránu. Protáhne si nohy, načež se dá do běhu. Naštěstí jí nedělal běh problém. Už na vojenské základně s otcem byla zvyklá běhat a tady v tom jen pokračovala. Její fyzička byla hodně dobrá.

Zlostně si ji měřil pohledem, když začala peskovat, ale nehodlal jí nic dát zadarmo. "O víkendu to moje práce není, takže, kdyby si nebyla tak neschopná, nemusel bych tu ani být. Jenže ty si ztracený případ, želbohu pro nás oba, takže moc nemel a radši něco dělej. Kdyby si míň kecala a víc trénovala, už by si byla na lepší úrovni než jsi teď." Mluvil ostře a nekompromisně, protože to byla pravda. On o víkendech nemakal. Byla jen jeho dobrá vůle, že je tady, a ona ještě držkovala. Takže ho nakrkla ještě víc než to, že musel vylézt z postele před jednou, zvlášť když včera s Erickem trochu popíjeli. A potom udělala chybu, kterou neměla. Nesnášel, když někdo zdrobňoval jeho jméno a ona to moc dobře věděla, takže už na ni nebyl mírný, když mu tak říkala. Jeho obličej ztvrdl, jako by byl ze žuly a probodl ji zlostným, ne-li rozzuřeným pohledem. "Dvacet koleček a máš na to patnáct minut. Za každou minutu navíc, jsou dvě kolečka, která si vybereš na konci tréninku. Hned, jak doběhneš, budeš střílet na terč a za každý šíp, který nezasáhne černou zónu, máš další dvě kolečka na konec tréninku. Můžeš začít běží ti čas." Pro něj nebylo dvacet koleček na patnáct minut problém, protože si uměl čas přizpůsobit, ale ona to přetáhne, i kdyby se snažila sebevíc a potom se rozhodně netrefí patnácti šípy do středu kolatého terče o průměru 5 cm. To mu výrazně zvedlo ego a měl obrovský pocit zadostiučinění, když se rozběhla. Ať si myslela, že je sebevíc dobrá, na konci tréninku bude mít minimálně třicet koleček, když si ho ještě víc nerozhází.

Jasně, v tomhle Táboře byla už asi šest let, k tomu výcvik na vojenské základně a profesionální sportovní reprezentace v kickboxu a wrestlingu. Samozřejmě, ona tady byla ta neschopná a ztracený případ. Byla schopnější než někteří jiní v jejím věku a to hlavně proto, že trénovala častěji než ostatní. "Ztracený případ, který profesionálně soutěží v boji." Neodpustí si menší poznámku a ušklíbne se. Ne, tímhle jí nemohl naštvat. Pokaždé do ní rýpal a měl mnohem lepší munici než to, že jí shazoval ohledně jejích bojových schopností. Vážně měla raději požádat o trénink někoho jiného, jenže Erick nechtěl o střelbě z luku a vrháním noži ani slyšet a ostatní instruktoři nebyli tak dobří. Navíc Carter z ní vždycky tímhle provokováním zvládl dostat to nejlepší. Protože i když si to nechtěla pořádně přiznat, chtěla mu ukázat, že je lepší než si on myslí. Když zareagoval na zkráceninu svého jméno, spokojeně se usmála. I když jí přidal do běhu a dal sankce, stejně neudusal ten malý pocit vítězství, který si vytvořila. Bylo jí jasné, že tímhle její běhání nekončí. Sice za sebou měla spoustu tréninku, ale tohle nebylo ani v lidských silách. I za vypětí všech sil, bolesti nohou a hodně zrychleným dýcháním zvládla celých dvacet koleček za 23 minut, takže na konci tréninku jí čekalo dalších šestnáct. Ty už nebude tak hnát. Přejde na předepsanou vzdálenost před terč a vzala si do ruky luk a založila šíp. Zhluboka se nadechla, na chvíli zavřela oči, aby zklidnila dech, srdce a hlavně sama sebe. Snažila se vytěsnit Cartera i všechno ostatní. Ruce se jí lehce klepali, hlavně z toho, že právě uběhla skoro deset kilometrů a teď měla střílet. Uklidni se. Musíš trefit aspoň deset šípů do středu. Máš za sebou spoustu tréninku, toho bys měla být schopná. Uklidňuje se i v myšlenkách, pak vypustí šíp, který se zabodne u okraje středu, ale pořád ve středu. Pousměje se. Jeden za ní, dalších čtrnáct zbývá. Nebude to jednoduché, ale nějak to bude muset zvládnout.

Založil si ruce na hrudi a nadmíru pobaveně se uchechtl. Možná jí daroval i trochu toho posměchu, i když to už bylo spíš ze zvyku. "Promiň zlato, cože si to říkala? Profesionální soutěžení v boji? Nevím, jestli to už tvá hlavinka postřehla, ale tohle není boj, ale lukostřelba. V tomhle ohledu je úplně fuk, jestli zvládneš dát někomu ránu, která je beztak slabá jak čajíček. Je mi úplně jedno, jak moc si myslíš, že jsi dobrá, až na to přijde a budeš to skutečně potřebovat, roztřesou se ti kolena a utečeš jako zpráskaný pes." Mluvil vážně, tak vážně, že si mohla všimnout toho, že se nejednalo pouze o popichování. Viděl to už tolikrát. Nejvíce sebevědomí táborníci, co se zvládli prát tak dobře, že by si dokázali získat i jeho uznání, se nakonec nevrátili v jednom kuse a zbyla po nich jen hořící svíčka v Hádově hrobce. Ona nebyla tak dobrá jako oni a zbytečně si o sobě moc myslela. Proto jí nedá pokoj, její mínění o ní samé není oprávněné, takže jí bude shazovat, dokud to nepochopí a bylo mu upřímně jedno, co ona na to. Teď jen bezděčně sledoval, jak obíhá kolečka a měřil jí čas, načež se spokojeně usmál, když přetáhla o osm minut, a potom se vrhla na střelbu. Trefila se napoprvé, za tu dobu, co ho o víkendech tahá z postele už se něco naučila, ale tahle trefa byla spíš náhoda. "Máš špatný postoj." Pronesl znuděně a pomalu došel k ní, za což by mu měla být vděčná, protože tím dostala šanci nabrat ztracený dech. "Ruku dej výš, rozkroč se víc a tětivu si přitáhni až k tváři." Sám jí zvedl ruku, jež svírala luk víš a dunutil ji, aby jí propnula, jak jen to šlo. Po vnitřních straně nohy jí posunul nohou dominantní nohu tak, aby rozkročení odpovídalo její výšce. Teď stála skoro správně, ale předtím to byl děs. "Nebudu ti uznávat trefy z náhody, pokud nebudeš mít aspoň správné držení těla a teď dělej, zdatný lukostřelec dokáže vystřelit patnáct šípů během minuty tak, aby zasáhli svůj cíl a to nemíří jen na jedno místo." K jejímu štěstí dneska nebyl moc ve formě. Nejspíš. Ještě měl asi dost pod kůží, takže mohla být ráda. Ale nedal na sobě nic znát, když si stoupnul za ni a pronikavým pohledem sledoval vše, co dělá.

Moc dobře si uvědomovala, že mluví vážně, na to ho znala už dost dlouho. I když je fakt, že pořád jí popichoval, tak teď už v tom byla už i určitá vážnost. Sama si uvědomovala, že v lukostřelbě není přebornice, stejně tak ve vrhání nožů, ale nelíbilo se jí, že o ní říkal, že je ztracený případ. Mohla se to naučit, věděla, že to dokáže. Bude to stát spoustu tréninku, ale byla si jistá, že to nějak zvládne. Bojovat uměla, tedy pěstmi určitě, stejně tak ovládala meč, za tu dobu, co tu byla už vcelku obstojně, i když ne dost na to, aby čekala nějakou pochvalu od Cartera. Zatne zuby, ale nechá si opravit postoj, i když se jí to nelíbí. Nabere alespoň trochu dechu a její svaly se trochu zklidní. Napne víc ruku s lukem, nechá si posunout nohu, a pak založila další šíp. "Dobře, to abych si vzala ještě jeden šíp z druhého toulce, když mi tenhle nebudeš počítat." Odvětí a koutkem oka se na něj podívá. Vypadá to, že se nějak zklidnil. Netušila, čím to je, ale mohla za to být jen vděčná. Pak si ale vezme další šíp, založí ho do luku, napne tětivu až k tváři a zamíří. Uvědomuje si fakt, že jí Carter sleduje, ale aspoň nevidí jeho výraz. Vystřelí další šíp, který už se do středu nezabodne. Ne, že by to čekala. Ten první byla nejspíš náhoda, boj na dálku nebyla její doména. Skvěle. Dneska si asi hodně zaběhám. Vezme si další šíp z toulce a pokračuje ve střelbě. Pokračuje, dokud nevezme poslední šíp. Podívá se na situaci na terči, když nepočítá ten první šíp, tak šest je jich stejně na okraji jako ten první, ale ve středu. Zbytek je mimo. Nejspíš i některé z těch ve středu byly náhoda. Nahlas to ale říkat nebude. Vystřelí poslední, který se zabodne mimo. Pak ale poruší svůj postoj a dojde si do druhého toulce pro šíp, který jí chybí do patnácti, pak se vrátí na své místo. Znovu si stoupne do postoje, napne ruku s lukem, založí šíp a napne tětivu ke tváři, pak teprve vystřelí.

Sledoval její počínání a poslouchal její kratší monolog. Poprvadě by jí to klidně uznal, ale když nechtěla, nutit jí to nebude, její problém, že ho nenechala ani pořádně domluvit. Takže, ať si má klidně kolečka navíc, když to netrefí. Už jen teď během té chvilky jich měla až až. To ho nutila se samolibě usmát. Dneska si jich nabere ještě hodně, takže byl spokojený. Přecijen musí pikat za to, že ho vytáhla ven, když má kocovinu nebo dost možná ještě menší opičku, ale to na sobě samozřejmě nedal znát. Jen je trochu mírnější ohledně všeho, co se netýká běhání, to ještě jde. Zatím měla ve 'středu' šest šípu, když si šla pro ten poslední do druhého toulce. Takže se jí přidalo dalších šestnáct koleček. Bylo to smutné, jak bya na ukostřelbu levá, ale co se dá dělat? Je to v ní, ne v něm. On se naučil střílet sám, nepotřeboval k tomu dohled. Každopádně si potom stoupla zpátky na místo a vystřelila. Kupodivu se šíp zabodl blíž středu než všechny, co zatím vystřelila, takže si vysoužila sarkastický potlesk. "Něco horšího už tam nemáš? Líp z luku střílí i moje babča a to je na obě oči slepá. A už máš dvaatřicet koleček, takže... Necháš mě už napokoji, když je ten výkend nebo chceš další?" Usmál se bez náznaku pobavení a čekal, co si slečinka vybere.

Trochu jí překvapí, když ten poslední šíp vystřelí nejlépe. Nejspíš se začíná lepšit, jenže veškerou její radost z toho, že by to tak mohlo být, Carter hned zkazí svým sarkastickým potleskem. Neotočí se na něj, místo toho se podívá na terč, pak si v hlavě vybaví to, jak stále, jak napnula ruk a pokusila se zkrátka analyzovat to, jak dosáhla takového výsledku. Byla na to zvyklá, dělala tu u všeho. Když se jí něco povedlo tak proto, aby to mohla zopakovat, když se jí naopak něco nedařilo, tak to dělala proto, aby svou techniku pro příště vylepšila. Stejně u toho ale vnímá Carterův proslov. Přece jenom ho sem vytáhla, aby jí trénoval. Naštvat ho ještě tím, že ho nebude poslouchat, když na ní mluví, nehodlala. Stačilo, že ho oslovila zkráceninou jeho jména. Dobře si uvědomovala fakt, že si dneska ještě zaběhá a její tělo už jen při pomyšlení na to bylo unavené, ale ona byla odhodlaná si to odběhat. "Kolečka nebo trénink? Kolečka bych klidně vynechala, teda spíš nabírání dalších k těm dvaatřiceti, ale další trénink by se mi ještě hodil, zvlášť pokud to bude s noži. Jenže očividně ty jsi moc unavený nebo nevím co na to, abys tu se mnou trénoval. Takže je to na tobě. Vybavení samozřejmě uklidím." Technicky vzato mu nechává na výběr, jestli se mu chce tu s ní ještě ztrácet čas, jak to nejspíš bere, nebo se sebere a půjde za Erickem nebo co to má vlastně v plánu. Bylo jí to jedno. "Každopádně děkuju za tvůj čas." Pronese a pousměje se, i když se musí přemáhat. "Kolečka si dám, až skončím s těmi noži." Oznámí mu ještě, protože předtím by se to rovnalo sebevraždě. Má za to, že jí zná dost dlouho, aby uvěřil, že to splní, ale ve výsledku si klidně může přijít ověřit, jestli to udělá. Protože dvaatřicet koleček bude běhat minimálně tak hodinu vzhledem k tomu, že jich patnáct už má za sebou. S tímhle se vydá k terči, aby z něj vyndala šípy a vrátila je do toulce. Potřebovala si protrénovat i vrhání nožů. Na to nebyla tak nešikovná jako na lukostřelbu, přece jenom si s chladnými zbraněmi rozuměla líp. Možná by to mohlo znamenat, že potomek Apollona nebude, ale ona už se vzdala podobného uvažování a hledání znamení o tom, čí je vlastně potomek. Přišlo jí jako kravina se tím zabývat, když svému rodiči nestála za to, aby se k ní přihlásil.