Les

-

Lesem se rozléhalo praskání větviček pod její tíhou. S každým krokem se cítila více a více vyčerpaná. Chtěla utéct, chtěla pryč. Chtěla domů. Za matkou, za svou milovanou matkou. Nemohla. Kdo byl její otec? Jako by se dusila. Nemohla dýchat, jen ztěžka. Musela se zastavit, ale nechtěla. Chtěla běžet dál, až dokud ji neopustí veškerá síla, potřebovala běžet. Ale proč? Před čím se vůbec snažila utéct. A tak se nad tím chvíli zamyslela. Proč? Najednou si připadala tak bezmocná. Zpomalovala. Neběžela tak rychle, jako před chvílí. Každou sekundou byla pomalejší a pomalejší. Až se nakonec zastavila a svezla se podél jednoho ze stromů. Byla tu sama. Naprosto. Nevadilo jí to, zezačátku. Hlavu složila do dlaní a držela se, aby nepropukla v pláč. Co se to děje s jejím životem? Její malý svět se rozpadal. Byla opravdu tak slabá? Snažila se zhluboka nadechnout, ale to se změnilo v jakýsi vzlyk. Jen jeden jediný. Více jich nepustila. Přemáhala se, chtěla být silná. Musela. Kdyby se tu rozbrečela a někdo ji uviděl... ne, ani nechtěla pomyslet na vše, co by od ostatních schytala. Ale možná by to bylo lepší, jen možná, než být přehlížená. Ale nyní už vážně pochybovala o tom, co bylo dobré a špatné. Jako by už ani nic takového nebylo. Jen špatné a horší. Kolena si přitáhla k tělu a objala je, zatímco se snažila hlubokými nádechy uklidňovat. Bezúspěšně.

Už to tu bolo zas. Zase sa pokúšal nejaký tábornik utiecť, ale nebolo to tak, že by sa to nedialo stále, bola to ale celkom dosť hlúpe. Všetci boli hlúpy, keby sa nepokúšali utiecť... Len krútil nad tým hlavou. Nechápal, ako si môžu niečo také dovoliť. Čo netušili, že niektorí sa do tábora ani nedostali? Vzdychol si a držal z ruke mincu. Pre istotu, pretože do lesa bolo zakázané kedykoľvek a v akúkoľvek hodinu. V lese sa nachádzajú a niekedy sa objavia aj obludy. Založil si ruky cez prsia a sledoval všade, kde by sa mohla nachádzať. Hlavne si dával pozor na korene stromov, aby o ne nezakopol.
Po chvíli ju započul. Musel si povzdychnúť, tak to bolo vždy, každý nový, čo nepoznal svojho rodiča. Pomaly išiel ku nej a keď bol dosť blízko, aby si mohol ku nej kľaknúť. Nedotkol sa jej, na to on nebol, ani to nikdy nerobil. "Upokoj sa malá. Vždy môže byť horšie. To že nepoznáš svojho rodiča nie je katastrofa. Väčšina ľudí tu nepozná svojho rodiča." Povedal tak, aby bola pokojná. Aj keď on bol pokojný, tak nebol zvyknutý sa tak ku tábornikom. "Teraz sa postav a ukáž svojmu rodičovi, že ťa len tak niečo nezlomí." Povedal to síce tvrdo, ale bolo na tom niečo pravdy.

Slyšela to. Slyšela blížící se kroky a to v ní probudilo nejistotu. A vztek. Měla vztek. Cítila, jako by se ani nemohla rozhnodnout, co v tomto momentě cítí. Mohla by to rozkouskovat, nebo vše vložit do jednoho jediného pocitu. Začínalo to dokonce chvíli vypadat, že se přikloní k druhé možnosti. Nevědomky. Musela se uklidnit. Nebyla přeci malé dítě, byla dost stará na to, aby se tak také chovala. Jenomže nechovala, vážně teď byla jako malé dítě. Tak se pokusila alespoň nějak uklidnit to nepravidelné dýchání. Nevzlykala. Párkrát se zhluboka nadechla a vydechla. "Klídej, Cassiopeio, je to v pohodě, nic se neděje, nějak to obkecáš," uklidňovala sama sebe v duchu. Měla zavřené oči, hlavu sklopenou k zemi a doufala, že ji nenajde. Dobře, nebyla si úplně jistá, kdo že ji to hledá, ale někdo určitě. A podívejme se, opravdu za ní po chvíli kdosi došel. A vypadal přesně tak, jako většina lidí v táboře. Byla mu úplně jedno. "Malá? Jak může vůbec-aghh!" Zdála se poněkud vznětlivá, avšak pouze zvedla hlavu, otevřela oči a pohlédla na něj. Byl starší, samozřejmě. Zřejmě měl zkušenosti s podobnými případy, jenomže se pletl. Annalise nebyla jako ostatní. Ještě chvíli se na něj tak zamračeně a naštvaně dívala, než se odhodlala k tomu, se zvednout a beze slova jej obešla. Ani nevěděla kam jde, ale mířila směrem, kudy sem přišla, tudíž někam k táboru, zřejmě.
"Nic nevíte," odsekla a letmo se na něj otočila přes rameno. Bylo jí to nepříjemné. Urazil ji. Byl stejný, jako všichni ostatní, se kterými se dosud setkala. Blbec, který se ani nepokouší někoho pochopit. Teď ze všeho nejvíc potřebovala, aby někdo takový nebyl. A opravdu nic nevěděl. Nebylo to kvůli tomu, že nevěděla, kdo je její otec. Sakra, bylo toho mnohem víc. Jasně, byla to jedna z mnoha věcí, který jí teď tížily tu její hlavinku, ale ne ta zásadní. Vždyť se právě dozvěděla, že ani není pořádnej člověk. Normální. Vždycky byla jiná, jasně. Ale polobůh? Sakra, krucinál. Proč? Kdo vůbec byla? Cítila se bezcenná. Vážně jako kus hadru. A potom, ti ostatní. Nikdo ji tu nechápal, všichni měli tu svou bublinu. Chtěla jenom, aby ji někdo pochopil. Aby se všichni nechovali jako blbci. A aby nezůstala v té nevědomosti, jelikož pořád nedokázala pochopit, co teda vůbec je zač.

Mal už toho tak práve dosť, všetci nováčikovia sa ľutovali a hlavne nechceli uveriť, že je to tak. To čo ho ale najviac rozčuľovalo na nich bolo, že boli dosť hlúpy. Niektorí aspoň mali to šťastie, že po nich nešli obludy, ktoré boli oveľa horšie, ako ostatné. Mali aspoň to šťastie, že prežili šťastné normálne detstvo, pretože iný to šťastie nemali. Také deti by najradšej mlátil, ale on ich nemôže, len počas tréningu im dá poriadne do tela. To ale hlavne pre to, aby mali šancu prežiť. Pre nič iné to neurobí, aj keď vy asi mal, ale vychádzať s deťmi nie je jeho práca.
Chytil ju za ruku, keď okolo neho prechádzala. Bol na tú malú naštvaný, takže ju nechápal? To všetky deti sú také isté? Pozrel sa na ňu prísne. "Vážne? Všetci si tu prešli tým istým a ty si myslíš, že si jediná." Krútil nad ňom hlavou, pretože to je tak nepochopiteľné. "Tak za prvé každý tu to nemal ľahké, ale predsa len to zvládajú. Za druhé nechovaj sa ako malý spratok a okamžite sa zober, nikto nie je zvedavý na výkyvy nálad." Povedal jej to teraz ešte tvrdšie, ako by chcel, predsa len by jej radšej dal poriadne po zadku.

Cítila dotek na jejím zápěstí, trhla sebou. Nečekala, že by se jí dotkl, nečekala to v tuhle, ani v jinou chvíli. Byla nucená se k němu otočit, vcelku nemile prudce. Stála proti němu čelem, nemohla nikam jít, a to by zrovna tak ráda utekla. Měl pevné sevření, cítila agresi, ten vztek, který na něm byl vidět, také cítila. Ale nesnažila se vytrhnout, nemělo to cenu, byl silnější než ona. Až ji pustí, pustí ji. Do té doby mohla jen zatnout zuby a pěsti a dělat, že jí nevadí stát tak blízko a poslouchat jeho řeči, jako by věděl vše. Ale ano, mělo to účinek. Nebyla naštvaná, spíš se teď cítila... nijak. A přeci jen jaksi smířeně.
"Když myslíte, že jsme si všichni prošli tím stejným, pro mě za mě," zhluboka se nadechla, jako by popadala další dech. Už jen mluvit pro ni teď bylo složité. Zvedla k němu pohled a nakrčila čelo. "Ale jestli jste si opravdu prožil to samé, nechovejte se, jako by vám tehdy nejvíc nemohlo pomoct, že vám někdo rozumí, protože tady jen všichni říkají, ať se vzchopím, ať nefňukám, všichni prožívají to samé, všichni si prošli tím stejným..." rychle dýchala, snažila se to uklidnit, proto na chvíli přestala mluvit. Nasucho polkla. "Nikdo tu neřekne prostě jenom 'to zvládneš, jsme v tom s tebou, taky jsme to tak měli,' jediné milé slovo," zavřela oči a když je po chvíli otevřela, pohled zabodla někam za něj. Chtěla ještě něco říct, chtěla se pokusit vysvětlit mu, co potřebuje slyšet každý nováček, včetně jí, ale po jeho slovech už se neodváží ani ceknout. Jediné, co udělala, podívala se na něj a tentokrát neucukla pohledem nikam stranou. "Má pravdu, proboha, vzchop se, Annalise, nebuď blbá."