Tháliina borovice

-

Ležala pod Tháliinou borovicou a sledovala vetvičky, ktoré sa pohybovali v jemnom vetríku a aj keď sa dalo nájsť aj iné miesto, tak si predsa len vybrala toto, sem moc ľudí nechodilo a aj tak sa nemusela obávať toho, že by sa jej ktokoľvek zľakol. Modré oči upierala do vetvičiek, pričom ani len úsmev sa jej neobjavil na tvári. Nesmiala sa, nemala ani na čom. Na jej tvári sa už roky neobjavil úsmev, ktorý by za niečo stál, keď už tak nahnevaný výraz, ktorý odstrašoval každého, kto sa ku nej len pokúsil priblížiť. Hnevala sa na svojho otca, že jej zariadil taký život ako aj ma svoju matku, ktorá mu to umožnila.
Zaťala ruky do pästí, pričom sa zahryzla do spodnej pery. Od hnevu mala chuť do niečoho kopnúť, ale ten strom si to nezaslúžil, predsa len vedela až moc dobre, že každý strom si zaslúži úctu, aj život. A o živote vedela veľa. Stačilo aby sa pozrela kdekoľvek, aby videla tých ubožiakov, ktorých život sa môže kedykoľvek v jednej minúte zmeniť, presne ako ten jej. V jednej minúte bola milým malým dievčatkom a v druhej sa z nej stal strašiak pre všetkých. Aj keď to ani nebola jej vina, ale jej otca.
Posadila sa a znovu uvidela svojho zvyčajného ducha. Vzdychla si a pozrela sa na neho. "Tak čo Adam, je stále pekné dívať sa na mňa ako sa hnevám na otca?" Díval sa na ňu, ale neodpovedal. Ako malá sa s ním viacej rozprávala, ale teraz buď na neho nemala čas, alebo zakaždým bol niekto na blízku a ona sa bála na neho prehovoriť, ale keď už sa jej báli, tak na to kašľala a rozprávala sa s ním normálne. "Je podľa teba správne, to čo sa stalo? To čo sa stalo mne a mame?" Pýtala sa ho a ako jediný poznal pravdu o tom, čo sa stalo. On a Chéiron boli jediný, čo poznali pravdu. Vložila si hlavu do rúk a oprela si ju o kolená. Neplakala, nemala kvôli čomu, bola to minulosť a to čo sa stalo nemohla zmeniť. Aj keby chcela akokoľvek moc, tak nemohla. Dúfala len, že už nič také nebude musieť zažiť, pretože znovu by to nezvládla. Dokonca keď spomenula na to, čo videla, tak jej na ruky naskákala husia koža. Dokonca aj na vlastných rukách videla krv, ktorú vtedy na nich mala. Oklepala svojou hlavou, aby tie myšlienky dostala zo seba a nespomínala na to. Nemohla si na to už spomenúť, kvôli sebe a aj ostatným, ktorý o tom nevedeli.

Bezmyšlenkovitě se procházela po táboře polokrevných. Velmi záhádné jméno... Nebyla tu dlouho -snad dva týdny?- a ještě si to tady nestihla úplně všechno projít, takže se prostě toulala. Neměla vůbec chuť trénovat s ostatními nováčky, kteří byli tak ubozí, že neudrželi v ruce ani dřevěnou tyč, se kterou ona sama uměla bravurně zacházet. Takže se na to prostě a jednoduše vykašlala. Neměla ani náladu na instruktora, který to mě podle všeho na starost nováčky. Byl to shodou okolností totiž ten samý muž, se kterým se vyspala a díky menší nepříjemnosti s příšerou, co se přihodila potom, mu došlo, že je taky dcerou nějaké bohyně a přivedl ji sem do tábora. Jenže ona už neměla sebemenší potřebu se s ním bavit, protože už od něj dostala všechno, co jí mohl nabídnout, a stal se pro ni velmi nudným patronem, který nestojí ani za aškovný úsměv. Teatrálně si povzdechla, když procházela lesem. Možná to bylo zlé, ale ona hold nikdy nepřekypovala potřebou být s někým, koho už jednou měla. Takový člověk pro ni v tom okamžiku přestal být zajímavý a ona šla zkrátka dál, aniž by se tím nejakým způsobem zaobírala.
Moc ji to stejně netrápilo. Stačila si už všimnout, že v táboře je víc lidí, co by stálo za hřích a skutečnost, že je tady pořád skvělé počasí, byla ještě lepší. Díky tomu dneska mohla mít svůj naprosto nejoblíbenější top. Černé tílko, které mělo vprostřed pruh prusvitné černé síťované látky a na bocích bylo střihlé tak, že je vlastně nekryly. Na tábor možná trochu odvážné, až vyzívavé, ale to jí nevadilo. Přihodila k tomu ještě černé šortky, stejnobarevný batoh a šla. V lese sice vypadala dost komicky, ale alespoň jí nebylo horko, když jím šla. Pak uslyšela hlas, holčičí hlas, tak se tiše vydala směrem k němu. Pod vysokou borovicí tam seděla holčina a muvila si sama pro sebe. Přišla jí zvláštní, ale nijak mimořádně. Viděla už větší magory. Povídání si se sebou bylo ještě v pohodě a když se rozhlédla po táboře, vlastně to bylo asi i běžné, protože tady měl každý něco. "Co děláš?" Stoupla si před ní a zašátra v batohu, ve kterém, jak tušina, by mělo bít jablko. Našla ho a přehodila si batoh nebo přesněji řečeno vak přes rameno a ukousla si jabka. Sledovala ji a čekala, co bude.